Zázraky z cizího břicha IV. Lásky nelaskavé

Protože od přijetí Mauglího do chňapnutí holčiček uplynulo přece jen docela hodně času (cca 2,5 roku), nerada bych vás ochudila o zážitky, které na přednáškách NRP ( náhradní rod.péče ) neseženete. Dost mých přátel bylo zvědavých, proč jsem si Pejska vzala po třech měsících naší známosti. Já, která po rozvodu čekala na prince a Pes, který nečekal na nic a žil si svůj mládenecký život se vším, co k tomu patří. Vysvětlit bych to občas potřebovala já sama - prostě jsme se seznámili, ráno se spolu probudili a už spolu zůstali. Dodnes tvrdím, že mě musela postihnout sněžná slepota, či co.

V té době a ještě pár let potom, jsme o pěstounské péči neuvažovali. Naše nesourodé rodiny se sžívaly v jeden kus. Jezdili jsme na vandry, na vodu, děti nám hrály divadelní představení, tajně kouřily, vařily, prožívaly své lásky a rostly rychlostí světla.                                                                                        

Narozením společného syna se z nás stalo puzzle - všechno zapadlo do sebe... Kdybych tvrdila, že jsem před kariérou pěstounky žila se Psem život normální rodiny - každý, kdo nás zná, by se mi vysmál. Za každý jeho hřích jsem dostávala drobné dárky, většinou malé porcelánové sloníky (netuším, že bych se někdy zmínila, že bez nich nemohu žít), kterých mám sbírku, že uvažuju o zápise v knize rekordů.        

O tom, že můj muž má vkus a mé míry ve svém oku, svědčí i dárek v podobě soupravy (kalhotky, podprda) z našeho místního koloniálu, kde je k zakoupení ještě vepřová konzerva, sirky a v době lufťáků i Pepo na podpal, neboť městská "chamraď " nezatopí třískama. Zpět k mému prádlu. Už nevím, jestli jsem měla svátek nebo se Pejsek zapomněl na dva dny ve své rodné vsi (pupeční šňůru nemohl dlouho přetnout), prádlo vybral, poměřil prodavačku, vše nechal úhledně zabalené v mikroteňáku a slavnostně předal.    

Nejen, že to byla nepadnoucí hrůza v pestrých barvách rozkvetlé louky, ale jedno ramínko na podprsence chybělo úplně! Pejsek je muž činu a jeho reklamace zněla:" Božka, vem si to zpátky, dyť tomu chybí jedno ucho!!! "                                                                                                                                                     

V té době jsem trnula, když mu nejmladší synek " vyklouzl " z gumáčků a spadl do mrazáku v obchodě, když se vrátil ze svých toulek s kelímkama od piva na nohách místo bot, když mi jako omluvu zakoupil pět kg utopenců s tím, že budeme opékat… Dalo mi dost práce a času, než se z tohoto člověka vyklubal chlap, se kterým chci víc než sbírku sloníků...

 A ať je to jak chce, najednou s ním byl život docela fajn… Byl připraven na mou masáž o jevu zvaném pěstounská péče.

 

Jak jsem se již zmínila, vyvdala jsem dvě poloromské děti. Nemám předsudky, nejsem rasista, ale také mně byly odlišnosti tohoto etnika naprosto vzdáleny. Netušila jsem, jakou sílu hlasu má cikánská matka a bývalá manželka mého muže, nikdy jsem neslyšela nikoho mluvit tak sprostě. Děti to sice nezdědily, ale domácí práce jim byly naprosto cizí, škola byla pouze povinnost a navíc se holčička tvářila, že jsem jí ukradla tatínka. Byly to těžké časy a taky chaos v dětských hlavičkách.                                                

Příkladem je otázka: "Madlen, když sis vzala mýho tátu, tak to moje máma je tvoje ségra, viď ? "Málem mi vypadlo čerstvě vyprané prádlo z ruky. "Mami, každej má svýho tatínka? To my jich tedy máme ale fakt hodně, viď ?" Byly to složité, ale krásné časy.                                                                                            

Minulý týden se ta, které jsem kdysi "ukradla tatínka", zúčastnila v Praze kurzu pro "náhradní tety", aby nám hlídala naše broučky. Dopadlo to s námi nakonec dobře.                                                                  

Jak děti rostly, vracela jsem ve vzpomínkách, se čím dál častěji do doby, kdy nebyl den, aby se něco nepřihodilo. Když jsem vyrazila na třídní schůzky, tak celá vesnice věděla, jak na tom kluci jsou. Když to bylo dobré -  tak ticho - když byl malér, tak pleli na zahradě záhonky a zpívali: "Černý muž pod bičem otrokáře žil...."                                                                                                                                          

Kluci se učili poměrně dobře, ale jejich svérázné chování občas vyvádělo kdejakou vyčerpanou učitelku z míry. Například výběr na Coca-cola cup, sportovní soutěž, odmítl náš synáček s tím, že „vyděračskej kapitalistickej podnik Coca-cola" podporovat nebude, druhej ujistil paní učitelku, že matika mu sice nejde, ale každej je dobrej na něco a: "Já totiž na bicí určitě hraju daleko líp než vy, paní učitelko "                       

Ještě teď mne polévá horko, když si vzpomenu, jak naše zlatíčka přivezli policajti, protože u supermarketu závodili v jízdě v nákupních vozíkách. Navíc kluci přestali jíst maso, protože se nebudou dívat na to trápení těch zvířat. Ze začátku jedli alespoň omáčky, potom ani to ne. Kdykoli jsem si chtěla sníst kousek salámu nebo párek, objevil se některý z nich s obrázkem fretky v kleci, visících půlek vepřového apod.                                                                                                                                                   

Dostali mě. Dodnes se v naší rodině jí masa minimum.

Když je řeč o jídle, tak víte, že zaměstnaná matka má práce nad hlavu a tak se stalo, že po příchodu domů na mě čekaly transparenty s nápisy " Teplá jídla ", " Chceme teplá jídla ". Upozorňuju všechny, že hoši chodili do školní jídelny na obědy a teplá jídla jsme měli o víkendech, protože jsem prostě teplé večeře nestíhala.                                                                                                                                        

Za tři měsíce skočil Pejsek na obecní úřad se slovy: " Chci se ženit, vole " a starosta prohlásil : " Nechtěli byste to mít radši v přírodě? " Nechtěli. Sehnali jsme JEEP, vzali děti, kamarády a konala se Velká svatba s malou sekanou.                                                                                                                                                         

Až později dostal Pes od mého syna otázku: "Tati, než jste měli s mámou svatbu, tak jsi nám nosil furt čokolády " (malé úplatky). Odpověď:  " To víš, to jsem měl ještě peníze, teď už mám jenom vás a  tvojí maminku"   

... A Pejsek ode mne k výročí svatby dostal hodiny, aby věděl, kdy se má vracet domů a GPS, aby věděl, kam se vrátit. Pomohlo to.