Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Taková "Fany" v pěstounské péči.

13. 08. 2014 12:30:00
Když jsem vstoupila do procesu náhradní rodinné péče, měla jsem ve všem jasno. Věděla jsem co chci, co zvládnu, na jakého sviště si netroufám.Dejte mi dítě jedno, dvě nebo i tři. Vezmu si holky, kluky, malé i trochu větší. Dejte mi děti bílé, možná ani nemusí být zas tak úplně bledé, ale nikdy... slyšíte?... NIKDY! mi nedávejte děti postižené a už vůbec ne mentálně retardované!Nerozumím jim.Nechápu je. Neumím s nimi mluvit.



Bože odpusť, ale někde ve svém nejhlubším nitru cítím, že plínky, které nepatří miminku, vyměnit nedokážu, že uslintaná tvářička ve mně lásku nevzbudí.
Nechci své úsilí obětovat něčemu co nemá smysl a k ničemu nevede.
Nechci svůj život utopit v něčem tak neperspektivním jako je péče o mentálně retardované dítě.

Kdybych jen tušila co mi život přichystá....
A ten nahoře mi odpustil, to dneska vím docela jistě....

.....Stojím jak solný sloup v ordinaci věhlasné neuroložky a poslouchám věci, které opravdu slyšet nechci!
"Ne, nejedná se pouze o opoždění, které by se dalo časem dohnat. Je to mentální retardace, teď už o tom není pochyb" říká nám paní doktorka bez obalu a důležitě při tom pokyvuje hlavou.
"Jistě, v podnětném rodinném prostředí se do určité míry bude vaše malá ještě zlepšovat, ale počítejte s tím, že se vývoj zastaví někde u šestého roku" dodává po chvíli, když má pocit, že jsme první část informace vstřebali.
Chce se mi křičet! "To se ale pletete!"
Nevstřebala jsem nic.

V krku mám knedlík a v očích tupý, nechápavý výraz. Nejspíš teď taky vypadám jak mentálně retardovaná.
Mlčím. Můj mozek potřebuje více času, prostoru a především informací.Potřebuji se probudit z toho zlého snu.
To nejspíš dochází i paní doktorce a tak se zeptá mírně, řekla bych že skoro soucitně: "Viděli jste film Fany s Jiřinou Bohdalovou?"
Kývnu hlavou, slova se někam vytratila. Hned vím kam míří.
Ten film miluji, ale Fany, tu doma fakt mít nemusím!
Před očima se mi vynoří bláznivá ženská v podání úžasné Jiřiny Bohdalové a její mistr Proper.
A sakra!

"Takhle asi nějak to bude probíhat" pokračuje paní chytrá v bílém plášti a nepřestává mě sledovat.
"Počítejte s tím, že budete mít doma pořád šestileté dítě. Mozek sice někdy dokáže překvapit, ale nikdo vám s určitostí neřekne, kdy se přesně vývoj zastaví. Na zázrak, ale příliš nespoléhejte" dodává na závěr a pátravě přitom pozoruje naší pětiletou krásku, která o sebe bouchá dřevěnými kostkami, místo aby z nich postavila komín.
Poslední slova nezní zrovna povzbudivě, ale je čas vyložit si karty na stůl.

MÁME DOMA POSTIŽENÉ DÍTĚ!!!

Ale ne, ne, ne!
Poprvé v životě chci věřit na zázrak.
Odmítání pravdy, lékařských závěrů a diagnoz!

Naše holčička nám vpadla do života jako jarní bouře v zimních měsících. Nikdo s ní nepočítal a nebyl na ni připravený.
Chtěli jsme holčičku, to ano, ale takovou, se kterou můžu probírat holčíčí věci, povídat si ovšem možném, učit jí všechno co sama umím.
Já bláhová už viděla taneční a odhánění kluků od našeho prahu.
V představách jsem pobrekávala na její svatbě s princem na bílém koni...

"Je trochu opožděná, ale ona to všechno dožene." říkali nám v dětském domově a nás nenapadlo, že by to mohlo být i jinak..
Kdo by taky pochyboval?
Náš vlídný domov, kde je pořád někdo na blízku, kde na zavolání přiběhne hned celá řada pomocníků a pořád se něco děje, je tím nejlepším tahounem vpřed. Je nad slunce jasné, že pokroky na sebe nedají dlouho čekat. Opoždění hravě doženeme a budeme mít princeznu, o které jsme snili.
Není o čem přemýšlet.
Víme to jistě.

Tahle slečna byla od samého začátku trochu jiná. Byla jak z reklamy na šťastný život. V milé přívětivé tváři s něžnými rysy jiskřila tmavá očka a její úsměv nás doslova okouzlil.
"Ona se pořád usmívá, je takové naše sluníčko" hlásí nám teta z děcáku a prohrábne děvčátku krátké, rozčepýřené vlásky.
Ta se zaculí ještě víc a ve velkých očích se roztančí neposedné hvězdičky.
Zamilovali jsme se na první pohled.

Nešlo o naše první pěstounské dítě. Nebyli jsme tedy v náhradní rodinné péči žádní zelenáči. Věděli jsme, že děti z dětských domovů jsou tak trochu jiné. Běžně se pro ně používá slovo "specifické", ale co všechno se za tímto slůvkem schovává?

Děti, které v prvních letech svého života poznaly místo hýčkání, rozmazlování a rodičovské pozornosti jen odmítnutí, nezájem a zanedbávání, nemůžou být vyrovnané, schopné plynule vplout do nové rodiny a chovat se jako by se jim nikdy nic špatného nepřihodilo. To by snad ani nebylo přirozené.
Nejde o to, že by v nové rodině posedávaly v koutě a cítily se jako ošklivá kačátka. Tak to není. Děti zpravidla s novým prostředím splynou velice rychle. Hned jsou doma a každého milují.
Chovají se ale jinak. Pouto, které se mezi nimi a novou rodinou vytvoří, je pouze povrchní, stejně jakoby součástí rodiny byli sousedé, známí, kolemjdoucí, prostě všichni, s kým se dítě dostane do kontaktu.
Všem je měřeno stejnou měrou. Na hlubším vztahu nebo spíše připoutání se musí často pracovat celé dlouhé roky.

Děti se málokdy dokáží ohlížet zpět.
Nevzpomínám se že by se někdy dostavil stesk po kamarádovi nebo tetě která se něj několik let starala.
Stejně tak se děti nedokáží dívat před sebe.
Zajímá je pouze to, co se v dané chvíli děje.
Zřídkakdy vzpomínají na hezké věci, které prožily a nedokáží se těšit na něco, co teprve přijde.
Odchodem z dětského domova nebo kojeneckého ústavu pro ně začíná nová etapa jejich života a za tou starou udělají tlustou čáru.

Podstatný je čas přítomný.
Čas minulý i budoucí jako by neexistoval.
Nedokáží se na nic soustředit delší dobu a je tedy velmi složité najít téma hovoru, které by je zaujalo.
Neposlouchají co jim říkáme, myšlenkami jsou úplně jinde.
Povídáte pohádku o Červené Karkulce a dítě se vás v půlce zeptá, jestli bude k snídani rohlík s nutelou.
Lidově řečeno. " Já o voze, ty o koze."

Je tedy třeba mluvit krátce a neustále je do hovoru zapojovat jednoduchými, kontrolními otázkami, jinak povedeme monolog, který nikdo neposlouchá.
Další známkou specifického chování dětí je celá řada zlozvyků jako je přejídání, kolíbání se ze strany na stranu, cucání palce atd...
Při pohledu na takto se projevující větší dítě, proběhne hlavou otázka "Je vůbec normální?"
"Je!"
Je normální, jen v těchto návycích, traumatech, deprivacích, nacházelo po několik let náhradu za nedostatek lidského pozornosti a pochopení.
Je to taková záplata na pošramocenou duši, která se sice postupně hojí, ale bez ošklivých jizev rozhodně nezůstane.
Všechno chce svůj čas a tyto děti ho na všechno potřebuji o hodně víc než děti, které v rodině vyrůstaly od narození.

Jenže někdy ani ten čas nic moc nespraví. Výchozí bod je porouchaný od samého prvopočátku.
Takže je to právě naopak.
S každým rokem se pomyslné nůžky vědomostí a dovedností dítěte, které se potýká s mentálním postižením, čím dál víc rozvírají a dítě se na hony, míle, sáhy... vzdaluje svým vrstevníkům.

Ve čtyřech letech jsou plínky přes den, slovník skládající se z pár slůvek a plavky oblečené přes punčocháče nepříjemnost, ale pořád se ještě věří že to dítě časem zvládne.
Můžeme se tomu i zasmát.
V pěti letech i při nepatrném zlepšení, už ta víra značně pokulhává, úsměvů ubývá.
V období nástupu do školy už není optimista téměř nikdo a s výrazem tupce posloucháme v ordinaci neurologa, že máme doma postižené dítě, které nikdy nebude schopno samostatného života.
Tak to prostě je a my se s tím musíme vyrovnat.
Je to venku.
Fany.

My věřili dlouho, že podnětné prostředí a naše odhodlání, nahustit do ní všechno co půjde, nezůstane bez odezvy, ale hluboce jsme se mýlili.
Bylo to, jako když do děravé nádoby neustále lijete vodu. A ještě k tomu cedníkem! Nezůstávalo tam téměř nic.
Padesátkrát znova a stále poprvé!!
Marný boj s větrnými mlýny!
Chůze v protisměru!
Stokrát nic umoří prý i osla, ale nás ne! My to dáme! Naučíme jí všechno co je třeba!

Číselná řada do tří a to pouze s dopomocí.
Jedna bota malá, druhá velká a obě zaručeně levé!
Sukně oblečená na teplákách a nádobí od snídaně odhozené v odpadkovém koši.
To je naše dítě.
Sedí ve vaně potmě, protože někdo omylem zhasnul.
Roní slzy do talíře s omáčkou když nedostane lžíci.
Sotva jí někdo lžíci podá, rozzáří se jako vánoční stromeček.
Stojí u regálu s rohlíky a dívá se jak mizím v dáli. Nenapadne jí mě následovat.
Když jsem se pro ní po chvíli vrátím, vítá mě jak po týdenním odloučení.

Odloučeni jsme poměrně často, protože jí pro její nenápadnost a pomalost všude zapomínám.
Nikdy nepochopí žádnou hru, nechápe obsah pohádky a na nic se neptá. Bere věci takové jaké jsou.
Téměř nic jí netrápí. Je šťastná. Všude, za každého počasí, ve dne i v noci, v zimě i v létě.
Kdykoli kolem ní projdeme, pohladí nás po ruce a obdaří úsměvem plným citů.
Jsme jejím středem vesmíru.
Dokáže dát najevo svou lásku způsobem, který nás odzbrojuje.
Co na tom, že má zase mokré kalhotky, přestože stojí kousek od záchodu!
Místo lžíce, pro kterou jsme jí poslali, přinese hrneček a poskládá mokré prádlo, které sundala aktivně ze sušáku, do úhledného komínku, aby nám ušetřila práci.
Naučila se jediné písmenko a to vyryla do opěradla své židle u stolu, aby bylo jasné, že je to její místo.
Darovala mi papírové dečky, které pro mě z lásky vystříhala z posledních stran zapůjčené detektivky.
Ještě nevím jestli si je ponechám, anebo přidám ke knize jako přílohu, až jí ponesu do knihovny.
V každém případě, kdo nadopoval závodního koně se už nikdy nedozvím.


Zato vím, že nás naše kráska přijala naprosto bez výhrad.
Nikdo jiný mne nikdy nezahrnoval láskou tak, jako ona.
Nikdo jiný by nedal přednost mně, před kornoutem jahodové zmrzliny nebo před vytuněnou počítačovou hrou.
Nikdo jiný nebyl ochotný, plahočit se v dešti, blátem při venčení psů, jen aby byl se mnou.
Nikdo jiný pro mě neschovával v kapse rozehřátou půlku čokolády, na kterou měl sám chuť a neusmívá se, když se mu chystám vynadat.
Nenamaloval desítky mých portrétů s očima jak pomeranče a pusou přes celý list papírů.
Mám je všude, na lednici, skříňkách, v malém i velkém vydání, dokonce i tužkou vyrytý na zdi!
Nikdo jiný mi nedonesl natrhané kytky s miniaturními stonky v igelitového pytlíku a neumyl mi špinavé pantofle ze zahrady, houbičkou na nádobí.
Špinavé pantofle mi vlastně, do té doby, neumyl vůbec nikdo a teď je mám čisté skoro pořád.
Můžu se zlobit, hrozit i nadávat, ale naše malá Fany se na mě láskyplně usmívá, tak jak to umí pouze tyto děti.
Vřele, srdečně a opravdově.

Tak ještě jednou:
Oprava:
Když jsem vstoupila do procesu náhradní rodinné péče, měla jsem jasno. Nikdy nepříjmu dítě s mentální retardací.
Jak jen jsem byla bláhová!
Teď ho mám a nikdy bych ho neopustila.
Důvodem není krevní pouto ani soucit. Není to ani má touha konat dobrý skutek.
Není to ani potřeba komukoli něco dokazovat. Dokonce ani sobě ne!
Diky naší Fany, víle se zatemnělou myslí, mám tu čest nahlédnout do jiného světa.
Do světa, kde slunce svítí i v noci, led nestudí a voda není mokrá.
Poznala jsem druh lásky, kterou můžou ochutnat jen někteří a která mi mohla být utajena.
Poznala jsem přátele, kteří se nevyděsí ani neotočí zády, když nastane problém, protože mají doma děti stejného ražení.
Poznala jsem krásnou bytost a jsem za to vděčná.

Naše malá Fany k nám patří.
Nebude jistě každý den bez mraků a i ten sebemenší krok vpřed bude vykoupený pořádnou dřinou, ale zvládneme to!
Dnes už to vím!

Autor: Madla a Vlaďka | středa 13.8.2014 12:30 | karma článku: 36.33 | přečteno: 2412x

Další články blogera

Madla a Vlaďka

Milý anonyme.

Tak a je to tady... Až dodnes jsem myslela, že mne všichni milují nebo alespoň jim nevadím (jo, jo, jsem naivní a hloupá, vím). Někomu vadím a zřejmě hodně.

6.4.2017 v 18:14 | Karma článku: 24.28 | Přečteno: 1030 | Diskuse

Madla a Vlaďka

Pěstoun - (aby nebyl) osamělý vlk.

Dlouhodobá pěstounská péče ( DPP)nepříbuzná je ze všech typů náhradní péče nejkomplikovanější, nejsložitější, nejdéle trvající, troufám si říci i nejtěžší.

26.3.2017 v 13:44 | Karma článku: 24.29 | Přečteno: 773 | Diskuse

Madla a Vlaďka

Opravdu je to v jeho zájmu?

Tento příběh ke mně přišel sám, ale jeho aktéry znám a pláču bezmocí nad šíleným světem, nad tupě vykonávanými zákony, nad nevidomým maličkým uzlíčkem, který mohl vidět celý svět...

23.3.2017 v 21:20 | Karma článku: 26.82 | Přečteno: 1037 | Diskuse

Madla a Vlaďka

"Ostatní maminky to vždycky zvládnou"

Nejsme už dávno ti co pomáhají a zaslouží si uznání. Nejsme ani ti, kterým je třeba pomáhat. Neděláme to zadarmo, tak žádné ohledy! Jsme dlouhodobí pěstouni.

22.3.2017 v 12:41 | Karma článku: 37.23 | Přečteno: 2871 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Též u nás mohou být migranti nebezpeční

Hluboce by se mýlil ten, kdo by se snažil tvrdit, že jsme v našem státě v bezpečí před lidmi, kteří k nám migrují z cizích zemí.

20.8.2017 v 16:45 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 167 | Diskuse

Markéta Vaculová

Jak být v mezilidské komunikaci přímý aneb asertivní komunikace v praxi sociálních služeb

Asertivita je součástí zdravé mezilidské komunikace. Znamená to nebýt v komunikaci pasivní, manipulativní nebo agresivní, ale být přímý a ohleduplný k druhým, se současným zachováním svých práv a svého názoru.

20.8.2017 v 16:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 107 | Diskuse

Klára Tůmová

Hlídání divé zvěře, den šestý

That Friday feeling... "Ten páteční pocit!" nabývá zcela nového rozměru, který nemá nic společného s natěšeností na pořádné mejdlo. Poté, co se moje pověstné štěstí zjevně vyřádilo, se těším tak leda na pořádnou porci spánku!

20.8.2017 v 14:17 | Karma článku: 7.03 | Přečteno: 156 | Diskuse

David Gruber

Resilience = lidé, buďte odolní, nenechejte se zblbnout

„Resilience je psychický proces zvládání nepříjemných podmínek (krizí) člověkem. Jedná se o psychickou odolnost, houževnatost jedince "navzdory osudu", navzdory biologickým, psychologickým a psychosociálním vývojovým rizikům....

20.8.2017 v 11:47 | Karma článku: 13.12 | Přečteno: 336 | Diskuse

Olga Pavlíková

Proč nechci Drahoše za prezidenta

Prezidenti v ČR jsou naštěstí pouze kladeči věnců a formální reprezentanti státu, přesto většina občanů považuje volbu nového prezidenta za důležité rozhodnutí.

20.8.2017 v 11:20 | Karma článku: 41.52 | Přečteno: 2014 | Diskuse
Počet článků 44 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1451
Být pěstounskou mámou znamená - být stále na stráži a připravena na cokoli.http://pestouni-pestounum.webnode.cz/

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.