Magdaléna Zemanová

Štvanice na pěstouny aneb pohled z druhé strany.

19. 01. 2014 23:40:00
Je neděle odpoledne.Čas, kdy lidé našeho věku odpočívají nebo se věnují svým zálibám a blížící se podzim života užívají po svém.Děti odrostly, osamostatnily se a domů se vracejí jen pro máminu bábovku nebo vyprané prádlo. Jsou i takové rodiny, mezi které patříme i my, které si zvolily cestu jinou, pro někoho nepochopitelnou, ale pro nás naprosto přirozenou. Ještě jsme se neodebrali do rodičovského důchodu, ještě to nechceme zabalit u televize a při výhodných nákupech.Jsme pěstouni.



Opuštěné dětské pokoje, zahálející hračky a svou mateřskou lásku nabízíme dětem, které se nám nenarodily.
Netroufám si tvrdit, že naše motivace byla v souladu s požadavky odborníků z institucí nejpovolanějších, maximálně teoreticky vzdělaných a knihami poučených, ale díky nám, našemu rozhodnutí nemusí celá řada dětí vyrůstat za zdmi ústavů.
Jsme tady pro ně!


Je neděle odpoledne, čas kdy lidé našeho věku odpočívají, nebo se věnují svým zálibám a jak už jsem psala v úvodu, okolo nás pobíhají děti.
Jedno, dvě, tři, hlouček, smečka, tlupa...nazvěte to jak chcete.
Ještě nemáme nastrkané nádobí po nedělním mega obědě v myčce, hrnce velikosti XXL, které se do myčky nevejdou, nejsou vydrbané ve dřezu a mlsné jazýčky už se shánějí po nějaké svačince. Jídlo je pro ně, stále ještě, nejdůležitějším okamžikem dne.
To je jeden z mnoha znaků ústavní deprivace, který se nám zatím nepodařilo zvládnout.
Kolébání se ze strany na stranu, cucání palce až do úplné deformace, noční běsy, počůrávání za bílého dne, návaly vzteku, náhlé změny nálad, citová plochost, potřeba ničit věci..... to všechno postupně ustupuje.
Po několika letech života v nové rodině se děti přestávají ptát, jestli se vrátíme, kdykoli jdeme pro rohlíky do nedaleké prodejny nebo prostě jen vyběhneme v pantoflích ven s odpadkovým košem. Dnes už vědí, že se k nim vždy vrátíme.
Ale jídlo, jídlo je hnacím motorem jejich života, zůstává středem vesmíru.
Snad jednou pomine i to. A tak neustále mažeme chleby, pečeme koláče, rozdáváme jogurty a loupeme pomeranče.
Každodenní údiv nad hubenými tělíčky a horou jídla...kam jen se to do nich vejde?


"Mamííííí, zahrajem si karty?" hlásí se jeden s kluků sotva spolkne poslední sousto
"Jasně, ale nejdřív uklidíme nádobí a zameteme pod stolem. Kdo tu zase jedl jako čuník?"
"Mami, nevíš kde mám tu novou šálu?" skočí nám do řeči jedenáctiletá modelka, které se nepodaří dát nikdy nic na své místo"
"Jakou, tu co jsi hledala už včera a taky předevčírem?"
Nemá cenu se rozčilovat, tu šálu má nejpíš hozenou někde v botníku nebo se v ní prochází jiná slečna, což ta naše již dávno zapomněla.
"Mamííí, usiješ mi ten zutánek na panentu? " ozývá se s dětského pokoje.
"Cože to chceš? " ptám se naší devítileté čokoládové krásky
"Řekni žu-pá-nek na pa-nen-ku"
Ta logopedie nám dává zabrat, mentální retardace si vybírá svou daň.
"Můžu si úkoly udělat až večer?"
Nevěřicně otáčím hlavu k dvanáctiletému opovážlivci
"Myslíš ty úkoly, které jste měli mít už minulý týden? Kdy že to mám jít zase do školy?"
Zrzek jen pokrčí rameny a s klidem pokračuje
"Teto a řekneš strejdovi, aby mi vrátil počítač"
Chvíli trvá než mi to docvakne. Ten kluk si ze mě snad dělá srandu. Nedělá! Myslí to zcela vážně!
"Má ti ho vrátit i když jsi zase kradl?? "

Jó děti.
Pro některé jsem máma, pro jiné teta. Samy si určily jak nám budou říkat. Hodně záleží na jejich vztahu k rodičům nebo na věku, ve kterém k nám přišly.
Nemají to jednoduché, ale ani my ne...
... kéž by se nám podařilo zúročit všechny ty zkušenosti, které jsme získali výchovou našich biologických dětí. Jsou nám nanic!


Tyhle děti, to je úplně jiný level.
Kdyby se daly alespoň použít rady odborníků teoretiků ze všech těch povinných i nepovinných školení, ze kterých mě bolí zadek, jen si vzpomenu na hodiny a hodiny prosezené zbůhdarma.
Ale ani to nefunguje, každé dítě je jiné, originál a není tedy možné řídit se odbornými moudry, které v běžném životě upotřebíte jen na běžnou populaci mrňousků nebo puberťáků.
S ADHD puberťákem, se sklonem k agresivitě se rozumně nedomluvíte! Zkuste mu něco zakázat, aniž by jste ho tím nerozčílili natolik, aby si svůj vztek nevybíjel na vás či vašich věcech.

Argumenty?
Že by jste ho udolali tíhou přesvědčivých faktů?
Vraťte se zpátky na zem.
Nebude vás poslouchat, dobře zná svá práva, ví že ho nemáte jak přinutit.
Své potřeby si hodlá naplnit za každou cenu.
Má vás v hrsti!
Nemáte žádné trumfy v rukávu.
Co není trestem fyzickým, je trestem psychickým.
A tak nezbývá než vysvětlovat, domlouvat a doufat.
Jsem stroj na doufání...

Zákazy ani příkazy nemají žádnou váhu, působí naopak obráceně. Je to jako by jste přilévali olej do ohně!
Ani medikace není samospasitelná, pokud ji dítě odmítne.
Vždyť svět je plný věcí, které se sice nesmí, ale jsou tak lákavé.
Kdo by chtěl být tlumen v rozletu?
Já, já já, jenom já...
Už dávno jsme vyhledali pomoc odborníků. Všechny ty rodinné terapie a rozhovory s psychology celou situaci ještě zhoršily.
Dítě si ze všeho vycuclo jen to,co se mu hodí, vše ostatní zůstává zapomenuto!

Ale ano! Je mi to jasné - LÁSKA, ta přece hory přenáší!
Jenže mnohdy je u dětí výklad tohoto slova zcela mylný.
Miluje ten, kdo všechno dovolí, nic nezakazuje a nic nechce! Ten, který skáče, jak dítě píská a navíc okamžitě uspokojuje jeho potřeby. Pokud ne, je zle.

Pěstounské rodiny se potýkají s problémy, které normální smrtelník nikdy neřeší.
A pokud ano, tak stylem: "Já bych toho ... seřezal"
Pěstouni jsou pod drobnohledem sociálních pracovníků, odborníků ze všech stran, jsou v hledáčku institucí víc, než poslanecká smetánka a to prosím bez imunity.
Ve škole zdůvodňují, proč není vypracovaný už nejméně desátý domácí úkol v pořadí a marně vysvětlují, že o jeho existenci neměli tušení, když ho dítě zapírá a v úkolníčku už několik týdnů není, kromě poznámek, napsaná ani řádka.
Nemají tu moc, přesvědčit učitele, aby na zápis domácího úkolu dohlédl, neboť i on vychází z toho, že dvanáctiletý žák, by už měl být samostatný.
Každé jiné dítě ve dvanácti letech je schopno si úkol zapsat...
Vysvětlujte kantorovi, že nejde o běžného kluka.
"Měl, paní učitelko, ale sakra, není!"

Se stejnou vervou náhradní máma vysvětlujete sociální pracovnici, že na dětech opravdu nešetří a psací pero dítko nemá, nikoli z důvodu utažení rodinného rozpočtu, ale proto, že se mu nejspíš válí na dně aktovky, do které se prostě jen pořádně nepodíval. Penál mu slouží pouze jako dekorace.
"Asi nechtěl, víte paní sociálko!"
Až ve chvíli, kdy už škola podává hlášku o nespolupráci pěstounů, je na místě prověřit všechno.
Doslova všechno.
"Ukažte nám, kde mají děti oblečení! To má jen dvoje zimní boty? Nepřipadá vám že jsou ty rukavice málo teplé? Proč sušíte prádlo v dětském pokoji? To ten sušák nemůžete dát jinám?"
"Mám sušáky úplně všude, milá paní, děti se projdou každou louží a do žádné nezapomenou dupnout!" probíhá pěstounovou hlavou, ale nahlas raději neříká nic!
Se strnulým úsměvem na rtech ukazují pěstouni pokoje, ložnici, ledničku, koupelnu a tiše doufají, že někdo z ratolestí nezapomněl spláchnout jako minule!
Táta by rád předvedl i své jediné boty, aby demonstroval nadbytek obuvi u dětí, nikoli u pěstounů, ale zřejmě v nich zrovna courá někdo po dvoře.
Soukromí, to je věc dávno ztracená, stejně jako naše... vaše... mládí.

Pěstouni neznají dne ani hodiny, kdy u dveří zazvoní někdo z úřadu nebo z biologických rodičů dětí.
I oni znají svá práva. Na druhou stranu to má i své výhody - obydlí raději udržujete v permanentním pořádku!


Neděle se pomalu chýlí ke konci a zítra začíná škola.
Čtyři školáčci už mají všechno připravené a pátý neochotně dohledává chatrné zbytky svých učebnic.
Banánovou slupkou, založenou v učebnici vlastivědy, na stránce, z které měl mít vypracovaný referát už dávno neřešíme.
Stejně ho nemá! Celý víkend jsme ho žádali, aby se do toho pustil.
Takže další návštěva školy!
V pondělí rehabilitace s nejmladší holčičkou po operaci nožičky, pak vyšetření na kardiologii a logopedii musíme tentokráte z časových důvodů přesunout na jindy.
V úterý nás čeká jen neurologie - relativně volnější den. Máme naplánovanou keramiku, tu děti milují a jde jim moc dobře.
Za to středa bude nářez. Dva kluci mají pohovor s psychologem, musíme na kontrolu na dětskou psychiatrii. A od pěti hodin mají kroužek hasičů. Jedna z mála věcí, která je doopravdy baví. Když je vidím v opravdových hasičských uniformách, jsem pyšná jako páv na zámecké zahradě. Ani ten pestrobarevný ocas k tomu nepotřebuji. Vidím naše děti očima pyšné matky.
Škola bude muset počkat do čtvrtka.

Je večer a děti ještě pobíhají po domě.
Všichni ještě dohledávají pantofle, strkají mi pod nos obrázky s princeznami i netvory, zavalují mne otázkami, na které měly času dost po celý den a žadoní o další kolečko v kartách, které se staly večerním rituálem namísto pohádek. Vyhrát mě nenechají ani ze soucitu.
Odkládám qvarteto i Černého Petra a připravuji věci na ráno. Kontrola aktovek, soupis doktorů, nepostradatelné svačiny a příprava oblečení.
Všichni potřebují ještě na záchod, mají žízeň, zapomněli mi dát podepsat žákovskou knížku se zápisem:
"Prohlédněte dětem hlavy, ve škole jsou vši! Zítra mají divadlo 45 kč"
Několik pus na dobrou noc, hádka o plyšáky a pak konečně ticho!

......."Mamííííí on mi bere polštář!"

Stále je ještě neděle,
Nejdříve nastrkám haldu oblečení do pračky. Vytahám spoustu papírků od bonbónu a papírových kapesníků.
Zase by se ucpala pračka.
KONEC, HOTOVO, DOMA TICHO A KLID.
Do půlnoci zbývá ještě půl druhé hodiny. Zapínám svůj stařičký notebook a pročítám vzkazy od spřátelených pěstounských rodin.
Blahořečím internetu za možnost sdílení informací i obyčejných poznatků z praxe. Samostudium se osvědčilo nejlépe.
Chvíli pročítám maily od přátel, popíjím vonící kávu a jako každý den, zamířím na stránky novin.
Byla doba, kdy mě bylo líto, že se "pěstounce" v médiích příliš prostoru nedává, ba dokonce jsem měla pocit, že toto téma zasluhuje mnohem více pozornosti.
Vždyť jde přece o děti!

V současné době si na málo publicity pěstouni rozhodně stěžovat nemohou.
O pěstounské péči se už konečně píše častěji než o odložených pejscích a to je už něco!
A nepíší jen psychologové, lékaři, nepíší pěstouni nebo lektoři, náhradní rodinné péče, píše doslova KDEKDO!
Každý má najednou patent na rozum a jedno, dvě vlastní děti se samými jedničkami.
Kdokoli, kdo jen slyšel, četl nebo viděl v televizi je najednou odborník na cizí děti!

Jenomže po duši, takový článek, rozhodně nepohladí.
V poslední době se pěstouni staly terčem "všeználků", dokonce padla i dost ostrá slova na adresu náhradních rodin.
Neznám nikoho z pisatelů osobně, nedovolila bych si říci, co je frustruje nebo kde je ta vada na kráse, či kolik vlastně znají pěstounských rodin a dětí, že si troufají psát o náhradní rodinné péči tolik nesmyslů.

Nečekáme vděk ani chválu, nakonec proč bychom měli, neděláte nic tak mimořádného a doba našich naprostých začátků, kdy jsme si zasloužili opravdu metál, ta je dávno pryč.
Děláme to, co celý život. Staráme se o děti.
Jsme zvyklí na nevěřícné pohledy sousedů i na kárání učitelů. Kontrola ze sociálky nás už dávno nebudí ze sna a na slovní útoky biologických rodičů jsme si časem zvykli. Kradete jim přece děti!
Zůstalo i pár (hrstka) přátel z dob našeho mládí, kteří se od nás neodvrátili.
Někdy je toho moc i na ně! A taky co s náma, když na zahradní párty, kulturu nebo několikadenní výjezd na kolech potřebujeme hlídání a z kina známe jen Šmoulíky.
A naše biologická rodina ? Ta si po letech na jinakost dětí taky zvyká.
I když u některých pěstounů padlo i toto.

Říká se, že přivyknout se dá na všechno, ale je to tak doopravdy?
Jak dlouho dokážete s klidem pročítat noviny a dovídat se, že všechno co děláte je vlastně kalkul?
Že jste pokrytečtí pěstouni, kteří se rozhodují podle příjmových tabulek, co jim pěstounství vynese a nehledí na zájem dětí.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/V-CR-se-obchoduje-s-postizenymi-detmi-Exposlanec-bije-na-poplach-300398

Pěstouni se o sobě dozví mnoho zajímavého:
že jim nejde o to přijmout někoho za vlastního a mít ho rád bez výhrad, ale berou to jako práci.
Dělají si z domova malý dětský domov, podle svých pravidel.
Čím více mají postižených dětí, tím lépe.
Pár let, než děti dospějí to vydrží (tu dobu nějak přetrpí), protože tolik peněz nevydělají, i kdyby pracovali 72 hodin denně a to za to přece stojí.
Pár let odříkání a víc jak miliónek je dobrej!
Navíc, čím mají víc dětí, tím větší šance na to, že dostanou peníze na všechno možné.
Dokonce i na auto. A to je panečku motivace!
A čím víc dětí se zdravotními problémy, tím víc na dávkách, tím větší šance zrekonstruovat si byt nebo dům.
A ještě k tomu všemu právo na dovolenou bez svěřených dětí.
Koho by to nemotivovalo?

A city, či nějaké přesvědčení?

O tom nemůže být řeč!

Tady je to už jen o penězích! To ví přece každý!

A co se po vás jako po pěstounovi chce?

Jaká je to práce?

Jste doma, jen vaříte, perete, uklízíte, vychováváte...

Zdravotně a sociálně pojištění jste, roky se vám do důchodu taky počítají.

Hotová idylka, že?

http://stastna.blog.idnes.cz/c/391962/Divnej-handl.html

Pohlíží se na vás jako na někoho, kdo si berou děti pro peníze.

Starší dítě může posloužit coby otloukánek, udělá extra domácí práci a vy dostanete zaplaceno.

Sexuální a fyzické zneužívání může být běžná věc.

Skoro se štítím na sebe pohlédnout!

Pokud nežijte v manželství jste považovány za rozvedené, neurotické paničky, trpící falešnou březostí, které si pořizují děti místo psů a koček.

http://miladasouckova.blog.idnes.cz/c/392071/Chcete-si-vydelat-Stante-se-pestounem.html

Co napsat závěrem? Dá se vůbec bránit proti podobným názorům?

Ani na to není chuť.

Ti, co jsou ochotni vypustit do světa neověřené informace a spekulují na základě svých domněnek, jen aby si taky hodili něco na papír, či vypustili nějaké moudro, ti nikdy nepřipustí, že by to mohlo být i jinak.

Kolik dětí, které přijdou do náhradní rodiny v útlém věku, má na čele nálepku s nápisem " BUDU POSTIŽENÝ?!

Kdo z pěstounů umí předvídat budoucnost?

Proč se nikdy nedočteme o tom, že pěstouni postižené děti zpravidla neodkládají do ústavů, ale zůstávají s nimi i po ukončení PP?

Z jakého důvodu není v podobných článcích žádná větička o tom, kolik dětí z pěstounských rodin zůstává i nadále součástí náhradní rodiny. Nikdy fakticky neodejdou.

Pěstouni nadále fungují jako prarodiče.

Kolik už bylo napsáno "moudrých" článků a příspěvků od lidí, kteří žádné dítě v pěstounské péči nemá.

Kdo z "chytrovědců" pracuje zadarmo, byť svou práci dělá dobře a rád?

Kolik, převážně dam, popsalo útrapy pěstounských dětí tak přesvědčivě, jako by samy putovaly z rodiny do rodiny.

Kolik "odborníků" na náhradní rodinnou péči se nám v poslední době vyrojilo.

Milí pisálkové, jako pěstouni dětí v náhradní péči, doporučili bychom vám toto:

zahoďte PC,

skočte na sociálku

požádejte si o dítě, lépe děti, nejlépe alespoň jedno postižené

proseďte rok na přípravách

a pokud vás shledají vhodnými

čekejte

potom se jděte podívat na vybrané dítko

ne, nebude jako z reklamy pro NRP

postižená blondýnka, romský šmudlík, dvojčata s duchem bůhvíkde

potom si je vezměte domů a starejte se 365 dní v roce, 24 hodin denně o děti cizí, které jsou jako vlastní.

Krmte je láskou a nadšením...

...mezi vařením, praním, žehlením...

milujte, tlumte deprivace, učte je, pracujte s nimi, vyprávějte, blbněte, vychovávejte, cvičte....

naučte je pohlazení a lásce, koupení rohlíků, oblékání, barvy, mláďata, co je koláč a to že pošťák není táta,

vydrže, když jejich jekot není člověčí a slzy nejsou vidět, vydržte, když kradou a lžou, zapírají a podvádí,

ANO I VÁS, VÁS PŘEDEVŠÍM

neztrácejte iluze, přestože přátele ztratíte, to každopádně

neztrácejte víru, někdy to není dobré ani po letech

buďte silní, protože si na vás a vaše "spratky z děcáku", jak je mnozí sousedé nazývají, dupne každý

buďte odvážná, protože jestli jste bílí, tak s romčátkem v závěsu jste se, dle úvah jiných, jedině spustila

naučte se ovládat, jinak jste na psychiatrii dřív než svěření miláčkové

buďte shovívavá, protože:

KDOKOLI O VÁS MUŽE NAPSAT COKOLI!

Autor: Magdaléna Zemanová | karma: 37.53 | přečteno: 3435 ×
Poslední články autora