Nejsme už dávno ti co pomáhají a zaslouží si uznání. Nejsme ani ti, kterým je třeba pomáhat. Neděláme to zadarmo, tak žádné ohledy! Jsme dlouhodobí pěstouni.
A tak se neustále jen za něco omlouváme a omlouváme. Jednou a nebude to trvat dlouho, přijde doba, kdy se budeme omlouvat i za to že jsme.
Těsně po osmé hodině ranní zazvonil telefon. Na displeji se objevilo číslo Anetčiny paní učitelky. Jako vždy mě polilo horko. Nemám ráda tyhle ranní překvápka. Tak copak se děje tentokrát?
Obvykle se jde o návštěvu ve škole za účelem podání vysvětlení proč naše dítě ztratilo knihu ze školní knihovny a nebo z jakého důvodu některý ze synků považoval za své to, co jeho nikdy nebylo. U Anetky se zpravidla jedná o doporučení k dalšímu z odborníků nebo o podpis nějakého lejstra.
Tentokráte to ale bylo jiné.
Hlas paní učitelky byl vážný. Mluvila pomalu, jako kdyby mi chtěla dát čas příchozí informaci zpracovat.
"Nebudete tomu věřit, ale stalo se něco opravdu, ale opravdu neuvěřitelného" řekla vážným hlasem paní učitelka a já o to více znejistěla.
Proboha, snad se zase ve škole neobjevil někdo z Anetčiny rodiny a nedožadoval se, aby mu jí uvolnili z vyučování. Nebylo by to poprvé. Nebo že by Anetka odešla ze školy a nikdo neví, kde teď je? To se už taky stalo. Je obdivuhodné co všechno si můj mozek dokáže vymyslet v sotva desetivteřinové pauze. Víme, co máme doma za děti a čeho jsou schopné. Taky víme, že náš život je bohatší na maléry a překvápka všeho druhu.
Jsme pěstouni a i když se o to snažíme ze všech sil, nic není stejné jako když jsme vychovávali vlastní děti. I ta nejobyčejnější banalita se dokáže během chvilky zvrtnout v mega problém.
Paní učitelka po kratičké pauze pokračovala.
"Víte co se stalo?"
"Ne, netuším" přiznala jsem. To už začíná být opravdu vážné. Blesklo mi hlavou. Raději jsem si sedla na židli. Začala jsem pociťovat strach.Co asi bude následovat? Nemocnice? To snad ne!
Paní učitelka se opět ujala slova: "Anetka měla dnes do školy přinést pět uvařených vajíček a pět rohlíků a nepřinesla to. Říkala nám, že vás o tom informovala, ale do školy nic nepřinesla. To je opravdu neuvěřitelné."
"Vajíčka!" vypadlo ze mě. "Ano, říkala mi to a já na to v tom zmatku úplně zapomněla, omlouvám se. Kolikátou hodinu děláte tu vajíčkovou pomazánku? Přinesu to do školy"
"Vařit budeme čtvrtou vyučující hodinu" odpověděla mi paní učitelka.
Tady měla náš hovor ukončit, jenže neskončila!
Ano, zapomněla jsem, omluvila jsem se a pomažu do školy s vařenými vejci. I tak se budu cítit jako lajdák, který nesplnil domácí úkol. Moje chyba, měla jsem si to lépe hlídat. Zasloužím si to!
Ale paní učitelce to takhle nestačilo. Proto dodává: "Dovedete si vůbec představit jaký to je problém? Děti pracují ve skupinkách a když jedno dítě nepřinese suroviny, tak nemůže pracovat celá skupina. Doufám jen, že jste to NEUDĚLALA SCHVÁLNĚ! "
A dost! Cítím jak mě opět polévá horko. SCHVÁLNĚ? To myslí vážně? Jako že chci sabotovat výuku? Nebo že je mi líto pěti vajec od našich slepic a stejného počtu rohlíků? Co si o mě vlastně myslí? Raději to ani vědět nechci. Je to ta samá paní učitelka, která nám před časem vytýkala, že jako pěstouni bereme velké peníze a přitom odmítáme klukovi koupit i to nejlevnější pero za 16 korun. Marně jsme jí vysvětlovali, že to tak není, že stačí synkovi zalovit v tašce a v jejich útrobách najde pera hned dvě, tři, možná i čtyři (neustále doplňujeme). Nemusí s ním chodit do ředitelny, aby si od paní ředitelky mohl zapůjčit alespoň propisku. K čemu je kontrola penálu, když se dítě rozhodne nepsat? Ráno v něm všechno má a do školy dorazí buď bez penálu, který o chvíli později najdete v botníku nebo z něj pero vyndá. Ale to je už stará historie. Vyřešili jsme to náhradními pery ve stole paní učitelky. Nikdy se nám jí ovšem nepodařilo přesvědčit, že na dětech nešetříme a že existuje i jiná možnost. Třeba ta, že to pubertální kluk hraje na obě strany. Doma si stěžuje na učitelku a ve škole na nás. Je to pryč. Vraťme se k Anetce a našemu vajíčkovému story.
"Ne, schválně jsem to opravdu neudělala ani k tomu nevidím žádný důvod. A už jsem se omluvila. Vejce, rohlíky, mísu, vařečku i vidličku vám za chvíli donesu" odpovídám už velmi odměřeně, ale slušně. Žádné poznámky k našim předešlým sporům. Ani komentáře na téma proč pět vajec, pět rohlíků a většinu nádobí, když děti pracují ve skupinkách. To dělají pomazánku pro celou školu ? Ani se neptám, proč raději nevyberou peníze a nepořídí vše potřebné najednou, čímž by zamezili zmíněné katastrofě s nedonesenými surovinami. Neptám se, proč nemá škola erární mísu a vařečku. Prostě jen se pořád dokola omluvám a ujišťuji paní učitelku, že 200 metrovou vzdálenost od našeho domu ke škole, i s uvařením vajec, zvládnu včas a že si rozsah pohromy již dostatečně uvědomuji. Vysvětluji jí (neboť chci být se školou zadobře), že mi to Anetka řekla hned při příchodu ze školy, když se domů navalili i ostatní školáci, v ruce žmoulala nějaký papírek, ale ten mi nakonec neodevzdala a že mi prostě ta pitomá vejce vypadla z hlavy. Zkontroluji žákovské, podepíši úkoly, připravím svačinu, ořežu pastelky...to je rutina. Ale to, co se stále neopakuje, to při množství každodenních povinností lehce opominu. Děti se o to obvykle přihlásí samotné. Anetka ale ne. Stalo se! Promiňte! Omlouvám se! Uvařím! Donesu! Klidně i oloupu ...Bla bla bla...
Zřejmě ani to, z pohledu paní učitelky, nebylo dostatečné a tak mě uzemní podruhé a tentokráte totálně.
"Zvláštní je, že to všechny ostatní maminky zvládly. Jenom vy ne! "
Co na to říct? Moc mě toho v tu chvíli nenapadlo. Moje asertivita byla v nedohlednu. Ze všech těch smíšených pocitů mě nejvíce ovládla lítost. Lítost nad tím, kam jsme to, jako pěstouni, až došly? Co je vlastně důležité? I když se snažíme, stejně nám pořád někdo předhazuje, jak jsme neschopní. Nemůžeme argumentovat tím, že máme doma víc problémových dětí, protože se nám to vrací jako bumerang.
Tak jste si je neměli brát! Slyším, kdykoli se snažím vysvětlit, proč něco není vždy tak, jak by mělo, jak se od nás a našich dětí očekává. Ale kdo mohl vědět, že ze zdravých mrňat (jak nám tenkrát říkali) vyrostou děti vyžadující neustálý dohled? A i kdyby jsme to věděli, copak bychom mohli jednat jinak?
Mohli! Jistěže ano, ale to by v našem státě muselo být více lidí ochotných vzít si cizí děti do dlouhodobé pěstounské péče. Nebo mají právě tyto děti vyrůstat v děcáku? Není nakonec lepší zapomenou občas na nějaký ten úkol, podepsanou žákajakdu a uvařená vejce?
Já myslím, že domov je ze všeho nejdůležitější a tak paní učitelce odpovídám
"Ale žádná z maminek se nestará o čtyři problémové školáky. Nedávejte mi laskavě za příklad maminky, které vychovávají jedno nebo dvě vlastní děti. Jejich příprava dětí do školy je s tou naší nesrovnatelná.
Vejce budou. Budou včas. Nashledanou...
To ostatní si nechávám pro sebe. Raději. Stejně by to nepochopila!
Skutečně by mě zajímalo jestli to někde funguje obráceně.
Dávají někdy někomu za příklad pěstouny? Podívejte se na ně, vychovali svoje děti a teď se starají o děti, které by jinak vyrostly v dětském domově. Nevzdali to, když se objevily problémy, řeší je krok za krokem a často za to draze platí. Co by z těch dětí bylo? Měly by se kam vracet? Pomohl by jim někdo ? Byly by schopné se pak postarat o svou vlastní rodinu?
Ne...
Jdu vařit ta vejce.
