Když NATAMA pískne.

Beru schody po třech. Touha po vědění mne žene do nejvyšších pater domu. Přednášet bude odbornice na slovo vzatá. Kdo by odolal volání Natamy? Spolu se mnou, daleko klidněji, vstoupají vzhůru i manželé Hláskovi. Budou průkopníky profesionální pěstounské péče. Dále mi překáží v běhu dvě sociální pracovnice, které mají za úkol, v duchu Natamy, pečovat o své ovečky. Starší manželský pár, toužící po třetím dítěti do pěstounky ještě netuší, že tady jejich cesta končí, mladí natěšení manželé- prvožadatelé, které hned po přijetí dítěte, převezme Natama do své laskavé a hlavně trvalé péče a ještě dalších pár lidiček, kteřé stejně jako já, podlehli iluzi dokonalosti Jediného správného institutu v České republice. Po ukončení školícího procesu, dostameme totiž všichni glejt, který nás jistě povznese do jiné pěstounské dimenze.  Budeme školeni Natamou.

 Budeme někdo! Ve světe NRP se nám otevřou všechny dveře! S Natamou na věčné časy a nikdy jinak. Mé manželství, rodičovství..., to vše je druhořadé. Natama se stala mým guru, mým světlem v dosud šedém tunelu.
"Jééé,  krásný byteček, to jsme nečekali! " projede mi hlavou, když své botky odkládám do botníku a bundu ze sekáče zavěšuji na háček v předsíňové stěně, podobné té naší. I ostatní si pochvalují domácí prostředí. A co teprve když procházíme předsíní do obývacího pokoje. Tedy, on to obývák byl asi daleko dříve, než se tento prostorný pražský byt stal sídlem Natamy. Teď je to zasedací místnost plná podobizen zahraničních odborníků, jejichž jména si nejspíš ani nezapamatuji. Opět mé srdce plesá, jsem v rukou nejpovolanějších. Pokud jsou v mém vzdělání mezery, a to jistě jsou, budou vyplněny kvalitním výkladem, kvalitní odborník mne vycvičí a má osoba ve světě pěstounském nebude mít konkurenci. A to se vyplatí! Co si přát víc.
Mému pohlede neunikne stolek s nachystanou rychlovarnou konvicí, kávou v pixle, čajem v sáčcích,. Nechyběly ani keksy k zakousnutí a limonády (vše zakoupeno asi za dolary přátel v USA). Za občerstvéní jsme zaplatili pětistovkou, přiloženou k přihlášce (čekala jsem si teplá jídla nebo humra - za ty prachy). Neodolám sladkému pokušení, ulovím si své oblíbené esíčko a pohodlně se rozvalím na vypolstrovaném křesílku. Gaučíček je už bohužel obsazený! Kdosi mne předběhl, což se mi zdá takřka nemožné. A to už přichází další a další adepti prahnoucí po vědění. Až do posledního místečka se křesílka zaplňují. A esíčka mizí....
 
A už je tady!! Člověk, ke kterému pěstouni vzhlíží. Přivstanou si, když ve Snídani s Novou, vypráví o smyslu náhradní rodinné péče a jehož slova se pomalu stávají svatými. Ano, řeč je skutečně o neskutečné doktorce Petře Vrtbovské.
Seznamovací rituál mě trochu děsí, nejsem zrovna hravý typ, ale nakonec se do kolečka přece je postavím a před letícím polštářkem neuhnu. Chytnu ho a vyslovím své jméno. A tak další a další. Je mi to prd platné jsem sklerotik a stejně si jména ostatních nepamatuji. Klidně mě těma bulíkama umlaťte.
A teď obráceně! Zavelí Petra Vtbovská a vrhne polštářem po mě. Hned vysloví mé jméno. Rozhlížím se kolem a zoufale hledám někoho, jehož jméno mi uvízlo v paměti. Nic, nic a zase nic! " Petra! " vykřiknu nakonec a hodím polštář zpět a cítím, že mi po zádech stékají čůrky potu. Po pár minutách polštářového pinpongu, se mi ale jména kolegů, přece jen do paměti zarývají.
A pak už probíhá samotný výklad. Nadšeně hltám každé slovo. Petra maluje na velikou tabuli grafy jak s větrem o závod, vysvětluje pojmy jako je attachment, mluví o ústavní deprivaci, poruše připoutání, potřebě dítěte se k někomu přicucnout. Mluví a mluví, mě lezou oči z důlků a mozkové závity jedou na plné obrátky. Na tabuli přibývají panáčkové a panenky představující rodinu vlastní i tu náhradní a v neposlední řadě i samotné dětičky. Obrázek prošpikovaný šipkami na mě z tabule zírá jako mimozemský vzkaz z jiné galaxie. Chvíli trvá než si to ve své ztuhlé makovici převedu  do lidštiny a uložím alespoň zlomek výkladu do svého paměťového centra. Z hodinového výkladu posbírám pár střípků a už tu máme přestávku. Uvařím si kávu, hrábnu do drobků z esíček a pustím se do řeči s příjemnou sousedkou. " Vůbec nevím o čem je řeč" povzdechne si nad douškem čaje. " Ani já ne!" přiznám po pravdě. Moc toho nepobírají ani ostatní účastníci školení, snad až na manželé Hláskovi. Pro ty attachment není žádnou záhadou a hravě doplňují pauzy ve výkladu. I Petra Vrtbovská se občas musí nadechnout.
Po vyčerpávajícím výkladu přicházejí ke slovu nejrůznější hry. Stojíme nastoupení v řadě a naše lektorka předčítá nejrůznější situace. " Dvanáctiletý chlapec plive z okna na kolemdoucí. Otec ho odtrhne od okna a vrazí mu facku. Druhá možnost je, že mu domluví a vše mu vysvětlí.
Kdo si myslí, že první možnost je správná udělá krok vpřed. Kdo je pro domluvu, zůstane stát.
Šestnáct sloupů, pevně zapikolovaných v zemi se ani nepohnulo. Nikdo ten krok vpřed neudělal, nikdo by tomu frackovi facku nevlepil. Ani já ne! Stejně tak by nikdo neplácl přes zadek hystericky řvoucí dítě a krádež by neřešil jinak než domluvou. Náš přístup byl stoprocentně vzorný a naše tolerantnost bezmezná. Poslouchali jsme příběhy přímo srdcervoucí a vžívali se do situací odložených dětí. Žaludek se mi svíral pokaždé, když jsme byli vyzváni k tomu, abychom si představili, co by bylo s našemi bio dítky v případě našeho rodičovského selhání či úmrtí. Jaký život by jsme pro ně chtěli. Jasně, aby je nikdo nefackoval za blbej plivanec.
Pomalu jsme byli sunuti k jedinému cíli. Biologická rodina je pro dítě nesmírně důležitá. Jediná správná odpověď byla ta, co podporovala návrat do původní rodiny. Pro pochybnosti nebyl prostor. I rodina, kde se fackuje a je biologická je bezva, oproti pěstounské rodině nejnejnejtolerantnější. Mé prvotní nadšení se pozvolna rozplývalo jak pára nad hrncem a já se ptala sama sebe co tu vlasně dělám. Pohled na překvapené přísedící mě prozradil, že nebudu nejspíš jediná, kdo se z výšin vrací zpět na zem.
Snad jen Manželé Hláskovi souhlasně přikyvovali. Mluvili o dětech, které budou zachytávat před splavem a jejich odhodlání bylo příkladné. Bylo vidět, že zachrání každého ať chce nebo ne.
Ještě jsme namalovali pár obrázků, zahráli pár scének, popsali několik čtvrtek a na velkou tabuli přibylo spoustu grafů. Vyslechli jsme přednášku o tom jak pěstouni mají vlastní domy, auta a psy, berou bio rodičům jejich děti a jak se ti se chudáci (představte si to!) mají potom cítít, když oni na to nemají (rozuměj biol. rodiče a peníze na jídlo, oblečení, botičky a hračky pro děti).
Slabší povahy už posmrkávaly a bylo vidět, že ubytují a budou živit i ty chudáky bio rodiče.
Další přestávka byla pochmurná - esíčka došly docela! Kolegové živě diskutovali a nikdo nechápal oč tu běží.
Dnes už to víme všichni. Po sedmi letech,  představy P. Vrtbovské o tom jak by měla pěstounská péče vypadat, překročily hranice pražského bytu, kde Natama sídlí, a začaly si prošlapávat cestičku k výsluní. Nenápadně. Krok za krokem, nejprve v tichosti,  s občasnou poznámkou v rozhovoru. Později s větší intenzitou i razantností, jako rakovina, představy metastázovaly a s konečnou platností prorostly, po léta sloužícím systémem NRP.
Ten začíná kolabovat! Nevydržel nápor zahraničních mladých odborníků.
Ale i rakovina se dá zastavit, když se podchytí včas a to se díky semknutí pěstounů podařilo. Nevíme jak dlouho bude ozdravný proces trvat a jestli bude výsledek stát za to. Jedno víme ale určitě, něco udělat musíme!
Zatím máme šanci, máme motivaci, hnací motor, který nám vříská v postýlkách, ječí a dupe po schodech a nebo je nesnesitelný ve svých pubertálních projevech.
Náším motorem jsou naše děti a nikdo, ani ten sebevětší mladý či starý teoretik, od nás nebo z ciziny si nebude otírat svoje botky na "našich" dětech.
Nikdo nebude pomlouvat naše rodiny, velké nebo malé a nikdo nás nebude cvičit. Nejsme opice, ale rodiče, byť náhradní. Budeme se školit, abychom porozumněli přijatým dětem, které jsou deprivovaní ( a ne, že ne, p. Vrtbovská), s potížemi, které si nesou z děcáků a ze svých skvělých bio rodin.
Prostě, nikdo nebude skákat jak NATAMA píská.